logo itpoint.cz

Řešení privatizace Českého Telecomu v podmínkách tržní ekonomiky

Ekonomika volného trhu funguje na základě dvou principů. Podle prvního z nich by měl stát poskytovat pouze takové služby, které soukromý podnik není schopen zabezpečit lépe. Druhý princip říká, že v soukromém sektoru musí existovat konkurence. Tato konkurence musí být korektní a platí zde pravidlo, že čím větší je konkurence, tím lépe pro zákazníka ...

Česká vláda zvažuje budoucnost většinového podílu státu v Českém Telecomu a má před sebou jedinečnou možnost významně prospět jak spotřebitelům a státu tak i celonárodní tržně orientované ekonomice.

Ekonomika volného trhu funguje na základě dvou principů. Podle prvního z nich by měl stát poskytovat pouze takové služby, které soukromý podnik není schopen zabezpečit lépe. Druhý princip říká, že v soukromém sektoru musí existovat konkurence. Tato konkurence musí být korektní a platí zde pravidlo, že čím větší je konkurence, tím lépe pro zákazníka.

Odpověď na často kladenou otázku, zda soukromý sektor poskytuje lepší služby než stát, je ve většině případů zřejmá. Například obranu státu bychom asi soukromému sektoru nesvěřili a nemáme ani zájem privatizovat policii. Na druhé straně však nepotřebujeme, aby stát provozoval supermarkety a obchodní domy nebo vyráběl a prodával auta.

Celý problém je však daleko složitější v souvislosti s monopolními službami, zejména s těmi, které jsou důležitým předmětem státního zájmu. Typickým příkladem jsou komunální služby. V případě monopolu nebo dominantního dodavatele této služby (voda, plyn, elektřina, telefon), mohou státní vlastnictví a státní dohled snadněji předcházet zneužívání (nadměrné zisky, nekalá soutěž) základních veřejných zdrojů, což může nastat v případě soukromých vlastníků, pro něž je zisk přirozeným primárním cílem. Nedávná krize v americké Kalifornii je typickým příkladem privatizace komunálních služeb, k níž by pravděpodobně nikdy nemělo dojít, alespoň ne takovým způsobem, jakým byla provedena.

V případě Českého Telecomu, který - kromě poskytování maloobchodních hlasových a internetových služeb - také vlastní, řídí a nabízí velkoobchodní přístup k primární státní telekomunikační infrastruktuře, se nabízí otázka, zda by takovou zásadní službu měl provozovat stát nebo soukromý subjekt. Ve své současné podobě představuje polovičatou kombinaci "soukromé" společnosti, kde však má stát většinový podíl. Tato skutečnost je zdrojem střetu zájmů státu, který se snaží najít rovnováhu zájmů akcionářů společnosti, zákazníků (daňových poplatníků) a - ve funkci garanta volného trhu - jejích konkurentů.

V souvislosti s budoucí strukturou a vlastnictvím Telecomu je třeba si položit 2 klíčové otázky :

  1. Měl by stát vlastnit nebo se podílet na vlastnictví společnosti, která se zabývá maloobchodním poskytováním služeb pevných telefonních linek a internetových/datových služeb ? Na základě principů ekonomiky volného trhu zní odpověď na tuto otázku "ne", a to z následujících důvodůb :
    1) tyto služby již poskytuje řada konkurenčních soukromých podniků
    2) pro stát je nemístné a nebezpečné (z důvodu regulační funkce státu), aby se stavěl do pozice konkurenta těchto podniků

  2. Měl by stát vlastnit nebo se podílet na vlastnictví společnosti, která poskytuje maloobchodní mobilní služby a internetové/datové služby ? Ze stejných důvodů by odpověď na tuto otázku měla také znít "ne".

Následuje třetí klíčová otázka, na níž je však odpověď zcela jiná než na dvě předešlé. Odpověď státu na tuto otázku bude zásadním způsobem určovat míru otevřenosti, průhlednosti, integrity a bezpečnosti volného trhu telekomunikačních služeb v České republice v následujících kritických letech. Tato otázka zní :

Měl by stát vlastnit nebo se podílet na vlastnictví celostátní infrastruktury pro poskytování pevných telefonních služeb a internetových/datových služeb ?

Česká infrastruktura pevných telefonních linek a internetových / datových služeb zahrnuje celostátní síť "měděných" telefonních linek pro konečné uživatele a veřejné telefony, tisíce místních ústředen, k nimž jsou tyto linky připojeny, domácí konektivitu spojující tyto ústředny, domácí konektivitu mobilních operátorů k pevné síti, mezinárodní konektivitu k zahraničním operátorům a také pevné linky zákazníků s velkými přenosovými objemy a pevné linky alternativních telefonních operátorů.

Základním rysem této sítě je její monopolní charakter. Na českém trhu neexistuje žádná další síť a při uvážení obrovských investic a nepotřebné duplicity, kterou by představovala, ani není pravděpodobné, že by kdy mohla být vybudována. Takže, při způsobu fungování této infrastruktury a poskytování příslušných služeb je velmi pravděpodobné, že si udrží monopolní postavení i do budoucna. Soukromé vlastnictví této infrastruktury tak porušuje druhý princip volného trhu ve vztahu k základní potřebě spravedlivé a dostatečné konkurence.

Nikdy nebylo nebezpečí monopolního vlastnictví zřetelnější než je patrné z chování Českého Telecomu během posledních šesti let, od vzniku prvních konkurenčních poskytovatelů telekomunikačních služeb na českém trhu. V průběhu tohoto období Český Telecom opakovaně hrubě zneužíval své monopolní zdroje i svou dominantní maloobchodní pozici a své chování byl ochoten změnit pouze na základě příkazu zákonných regulačních orgánů.

Soustavné a opakované zásahy Českého telekomunikačního úřadu a Úřadu pro hospodářskou soutěž vůči protikonkurenčnímu jednání Českého Telecomu - od zakázané koncepce "Internet Plus" až po nedovolený pokus jednostranné nabídky ADSL připojení k Internetu aniž by totéž bylo umožněno konkurenci - vedou k tomu, že zastánci Českého Telecomu prohlašují, že alternativní operátoři využívají náklonnosti zákonných regulačních orgánů ve svůj prospěch. Ve skutečnosti však taková stálá potřeba regulačních opatření demonstrovala do očí bijící snahu Českého Telecomu jednat do poslední chvíle zásadně a pouze ve vlastním zájmu a pak jednoduše počkat na regulační opatření. Tato arogance Českého Telecomu pramení z vědomí, že dokud regulační orgány budou jednat proti nim, jeho aktivity budou úspěšně rozkládat a ničit konkurenci na maloobchodním trhu.

Pokud se Českému Telecomu nedá důvěřovat v oblasti monopolu telekomunikačních zdrojů - a otázkou je, zda by se našla nějaká zisková společnost, jíž by se věřit dalo - jak tedy má stát rozhodnout o budoucí privatizaci Českého Telecomu ? Nejlepší způsob, jak tuto otázku vyřešit, je odpovědět si, zda by stát měl být vlastníkem těchto monopolních zdrojů.

A odpověď je pravděpodobně "ano". Jako jediné možné řešení zajištění volného trhu v oblasti telekomunikací tak, aby ochránil spravedlivou konkurenci a práva spotřebitelů, se jeví restrukturalizace Českého Telecomu na maloobchodní a velkoobchodní složku, přičemž by velkoobchodní část zůstala ve vlastnictví státu ve prospěch ochrany spotřebitelů.

Takové řešení by sumárně zahrnovalo následující úkoly :

  1. Konsolidaci a vyčlenění Eurotelu, vlastněného Českým Telecomem (brzy to bude 100%), jako samostatné společnosti, která by pak mohla být zprivatizována bez účasti státu. Na volném trhu by pak fungovala soukromá společnost na stejné úrovni jako stávající společnosti, jakými jsou T-Mobile a Oskar (i když s nejsilnější pozicí na trhu).

  2. Konsolidaci a vyčlenění maloobchodních hlasových a internetových (IOL) služeb, které jsou ve vlastnictví Českého Telecomu, do samostatné společnosti, která by mohla být opět zprivatizována bez účasti státu. Na volném trhu by pak fungovala soukromá společnost, která by si pravděpodobně uchovala značku Českého Telecomu, na stejné úrovni jako stávající společnosti Contactel, Aliatel, TISCALI apod. (i když s daleko nejsilnější pozicí na trhu).

  3. Konsolidaci a vyčlenění celostátní infrastruktury Českého Telecomu pro hlasovou a datovou/internetovou komunikaci jako samostatné služby ve vlastnictví státu, např. pod názvem České telekomunikace. Tato služba by služila k udržení základní infrastruktury celostátních pevných linek a jejich konektivity se soukromými operátory, jak domácími, tak zahraničními. Tak by byly poskytovány maloobchodní služby pouze telekomunikačním operátorům pro jejich konektivitu prostřednictvím státní sítě. Jejím primárním úkolem by bylo zabezpečovat velkoobchodní služby sítě soukromým operátorům pro další prodej zákazníkům z řad domácností i firem. Její výnosy - a byly by to nemalé výnosy - by se odvíjely od velkoobchodních poplatků a také z poplatků za originaci a terminaci od domácích a zahraničních operátorů. Její náklady - a ty by byly stejně významné - by zahrnovaly údržbu sítě (a její stálé zlepšování v souladu s vývojem nových technologií) a řízení jejích velkoobchodních operací.

Vytvořením takovéto státní společnosti, řekněme např. Českých Telekomunikací, by stát vyloučil stávající střet zájmů na trhu telekomunikací, protože monopol by neměl s kým soupeřit a všem hráčům na trhu by sloužil stejně. A dále, protože by tyto základní telekomunikační zdroje vlastnil výhradně stát, chránil by tím jak trh, tak české zákazníky před možným zneužíváním monopolu soukromým vlastníkem. A konečně, stát by převzal odpovědnost za zajištění toho, že potřeby české veřejnosti budou optimálně zajišťovány maximálně cenově efektivním rozvojem základní státní telekomunikační infrastruktury do budoucnosti. A opět je těžké si představit v této situaci důvěryhodného soukromého vlastníka.

Takové řešení vypadá jednoduše a z něj plynoucí užitek je více než zřejmý. Uvážíme-li však převrat, který by nastal v současné pozici Českého Telecomu, nelze pochybovat o tom, že by se proti němu postavili jeho současní zastánci v soukromém i veřejném sektoru. Někteří by také použili argument, že cena, kterou by vláda dostala za prodej Eurotelu a nového maloobchodního prvku Českého Telecomu by byla nižší než cena za prodej jeho podílu v Českém Telecomu v jeho nynější monopolní formě. Možná, že by tato cena byla nižší, avšak jistota, kterou by vláda udržela pro českou veřejnost prostřednictvím zachování vlastnictví státní telekomunikační infrastruktury, by mohla být nedocenitelná.

Takové tržně a spotřebitelsky orientované rozhodnutí o privatizaci Českého Telecomu by ze strany české vlády jistě vyžadovalo notnou dávku odvahy. Ale pro národ, který se za tak krátkou dobu dostal tak daleko, jistě není taková statečnost ničím výjimečným.

Naved Gill
generální ředitel Tiscali Telekomunikace ČR

Článek ze dne 5. února 2004 - čtvrtek