logo itpoint.cz

V zákonné lhůtě tří dnů zaslal ministr Mlynář proti usnesení o zahájení trestního stíhání

JUDr.Tomáš Sokol - obhájce obviněného Vladimíra Mlynáře v devatenácti bodech podrobně rozebírá kauzu Testcom (trestní stíhání pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.zákona v jednočinném souběhu s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 lit. a) tr.zák.). Obhájce napadá výrok o zahájení trestního stíhání, a považuje je za věcně nesprávné a navrhuje, aby nadřízený orgán uvedené usnesení zrušil ...

Usnesením ze dne 5.4. 2005, které bylo obviněnému doručeno 11.4. 2005, bylo vůči němu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.zákona v jednočinném souběhu s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 lit. a) tr.zák.

Proti uvedenému usnesení podávám za obviněného (§ 41 odst. 2 tr.ř.) tuto stížnost :

Stížností napadám výrok o zahájení trestního stíhání, neboť jej považuji za věcně nesprávný, a navrhuji, aby nadřízený orgán uvedené usnesení zrušil.

1) Z povahy stížnosti jako opravného prostředku proti usnesení, jímž je zahajováno trestní stíhání, je zřejmé, že v podstatě nemá smysl argumentovat věcně, tj. popírat tvrzení, která jsou ve sdělení obvinění uvedena, nejde-li o skutečnosti, které byly snadno ověřitelné a měly být ověřeny již v rámci postupu dle § 158 tr.ř., neboť vše ostatní je či může být předmětem dalšího šetření. Z toho důvodu tedy pouze pro úplnost konstatuji, že klient rozhodně popírá spáchání jakéhokoliv trestného činu či protiprávního jednání a namítá, že skutková tvrzení, obsažená ve výrokové části napadeného usnesení jsou do značné míry nepřesná. To bude zmíněno na závěr tohoto podání, avšak zásadní pro něj jsou námitky formálního rázu, tedy především námitka, že i kdyby se skutek stal tak, jak je tvrzeno, z důvodů, které budou dále uvedeny, nikdy nemohl být trestným činem. Kromě toho namítám, že usnesení je zcela nesrozumitelné, neboť v jeho úvodu je tvrzeno, že obviněný a Mgr. Dušan Chmelíček se společně měli dopustit skutku, který je následně popisován, avšak na jeho závěr je uvedeno, že tímto skutkem toliko spáchali trestný čin dle § 128 odst. 2, avšak sám obviněný se měl dopustit dále trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele. Z popisu skutku ale není zřejmé, která jeho část měla být naplněním skutkové podstaty tr. činu dle § 128 odst. 2 tr.zák., a již vůbec ne, v čem mělo ve vztahu k této části skutku spočívat společné jednání obviněného a Mgr. Dušana Chmelíčka. Není ani patrné, která část souvisle popisovaného skutku měla být naplněním skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele.

Pokud jde o obviněného, pak je zcela zřetelně tvrzeno jednání, které bude dále popsáno, avšak které spáchal individuálně, aniž by bylo zapotřebí společného jednání kohokoliv jiného a aniž by, jak již výše namítáno, toto společné jednání bylo alespoň tvrzeno. Přitom je nesporné, že …O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání a nebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti - články řetězu - směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. R 36/1973, shodně R 15/1967). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě trestného činu. (viz Šámal, Púry, Rizman, Trestní zákon, Beck 2001, str. 85). Na prvý pohled je zřejmé, že zjistit, jakou formou spolupachatelství se měl obviněný a Mgr. Dušan Chmelíček společným jednáním dopustit trestného činu dle § 128 odst. 2 tr. zák. je v případě předmětného popisu skutku zcela nemožné. Tím spíše pak dovozovat, jaká forma spolupachatelství z těch, které byly výše zmíněny, v daném případě vůbec přichází v úvahu.

2) Skutek, kterého se měl obviněný dopustit, je velmi rozsáhle a podle mne i velmi nesrozumitelně formulován, ale lze z něj (snad) dovodit, že obviněný je stíhán proto, že :

Jak bude dále doloženo, v tomto popisu absentují tvrzení, z nichž by bylo možné dovodit jak objektivní, tak subjektivní znaky trestného činu.

3) Usnesení sice cituje obě ustanovení trestního zákona, popisující trestné činy, kterých se měl obviněný dopustit, avšak není zřejmé, co z poměrně složitě popsaného skutkového děje by mělo být naplněním skutkové podstaty jednoho a co druhého trestného činu, případně, co z této série jednotlivých jednání je naplněním skutkové podstaty obou. Obviněný je v popisu skutku prezentován jednak jako ministr a statutární orgán MI, jednak jako člen dozorčí rady obchodní společnosti. Žádná další funkce není tvrzena. Z toho lze dovozovat, že podle názoru policejního orgánu se trestného činu dle § 128 odst. 2 tr.zák. dopustil jednáním v těchto dvou pozicích. Nespornou formální vadou napadeného usnesení je, že obhajoba musí tímto způsobem spekulovat o právních úvahách, které předcházely formulaci skutku a jeho právní kvalifikaci. Mnohem zásadnějším pochybením však je právní závěr, podle něhož lze naplnit skutkovou podstatu trestného činu dle § 128 odst. 2 tr.zák. jednáním osoby, vystupující jako člen vlády a ministr ministerstva ČR na straně jedné a současně jako člen dozorčího orgánu obchodní společnosti, s níž ministerstvo uzavírá smlouvu.

Bez delšího rozboru je zřejmé, že ustanovení § 128 odst. 2 tr.zák. má postihovat tzv. selftrading, tedy zneužívání postavení ve dvou nebo více podnicích či organizacích, zejména v oblasti konkurence v obchodní činnosti. Trestní zákon zcela jednoznačně uvádí, že skutek může spáchat jen ten, kdo jedná jako pracovník, člen orgánů, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti. Je mimo veškerou pochybnost, že MI není podnikatelským subjektem, nepodniká, a tedy uzavření jakékoliv smlouvy, i za situace, kdy ten, kdo jedná za ministerstvo, je současně pracovník, člen orgánů, společník nebo podnikatel či účastník na podnikání druhého účastníka smlouvy, nemůže být naplněním skutkové podstaty trestného činu dle § 128 odst. 2 tr.zák. Je jinou věcí, že případné uzavření nevýhodné smlouvy, samozřejmě za situace naplnění dalších skutkových znaků, by mohlo být uzavření takové smlouvy kvalifikováno jako jiný trestný čin. Ministerstvo ale zcela jistě nesplňuje kriteria soutěžitele, nemá ani předmět podnikání, a tedy jednáním za ně nemůže být v žádném případě naplněna skutková podstat trestného činu dle § 128 odst. 2 tr.zákona.

V tomto směru lze odkázat i na konstantní judikaturu. Například R 36/2000, uvádí, že: …Ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák. chrání organizace nebo podniky se stejným nebo podobným předmětem činnosti a jejichž podnikání se pachatel účastní před jakoukoliv smlouvou, která by byla uzavřena tak, že by jednu nebo více z nich znevýhodnila. Podobně viz PR 6/2000: Ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák. o trestném činu zneužívání informací v obchodním styku předpokládá uzavření nebo popud k uzavření smlouvy na úkor jedné z organizací (podniků) nestejným nebo podobným předmětem činnosti, v nichž pachatel působí, tj. smlouvy v určitém ohledu nevýhodné. O několik řádků dále je v tomto judikátu uvedeno: Nevýhodnost uzavřené kupní smlouvy může mimo jiné spočívat již ve skutečnosti, že jedna z organizací byla takovouto smlouvou zbavena majetku sloužícího k jedinému reálně fungujícímu podnikání, tím jí bylo znemožněno i toto podnikání samotné, z jehož výnosů byla organizace v době před uzavřením smlouvy schopna uhrazovat své závazky, např. nesplacený bankovní úvěr.

4) Jak již bylo konstatováno, MI či obecněji žádné ministerstvo, anebo žádný správní orgán nejsou subjekty zřizované za účelem podnikání. V daném případě bylo povinností MI zajistit ve smyslu z.č. 365/2000 Sb. provozování či správu PVS. Policejní orgán, koncipující napadené usnesení, nepochybně vycházel z představy, že tato správa měla být realizována za účelem zisku, což lze dovodit ze závěru popisu skutku na prvé straně napadeného usnesení. Zde je na adresu uzavření smlouvy s Testcom uvedeno: …A proto takto založená obchodní společnost tedy nemohla získávat neoprávněně majetkové plnění na úkor předchozího provozovatele Portálu veřejné správy, tj. Ministerstva informatiky ČR, které bylo podle této smlouvy pouze povinno financovat a zabezpečovat další vývoj nových aplikací portálu veřejné správy bez nároku na získané finanční prostředky z komerčních aktivit na úkor příjmů ministerstva informatiky ČR, resp. státního rozpočtu ČR. Tato premisa je nesprávná hned ze dvou důvodů.

5) Především je správa PVS jednoznačně výkonem státní správy, a tedy činností, která de iure musí být financována ze státního rozpočtu. Z tohoto hlediska je naprosto nerozhodné, zda tuto činnost provozovalo MI samo, anebo jí svěřilo jinému subjektu, např. obchodní společnosti. Přitom je třeba poznamenat, že svěřování výkonu státní správě agenturám či obchodním společnostem soukromoprávního charakteru je zcela běžnou záležitostí a jediným kritériem zde může být, zda toto svěření je v celkovém vyznění výhodnější pro státní správu než uvedenou činnost provozovat ve své vlastní režii. Rozhodně takovouto obchodní společnost nelze vnímat jako obchodního konkurenta ministerstva, v tomto případě konkrétně MI. Ministerstev, či obecněji správních orgánů, které si počínají obdobně, je nepochybně celá řada. Například opakovaně zmiňovaný systém elektronického mýtného bude kompetenčně spadat pod ministerstvo dopravy, které ho ale nepochybně nebude provozovat. Provozovatelem bude obchodní společnost a půjde jen o vhodné nastavení finančních toků. O tom viz dále v bodě 7 a 9.

6) Druhou věcí je, zda z takovéto činnosti skutečně plynou nějaké příjmy a pokud ano, jak je s nimi nakládáno. Opět zde zisk není něčím, co by v rámci obchodní soutěže získalo buď ministerstvo, anebo ( na jeho úkor) obchodní společnosti, které byly činnosti ministerstva svěřeny. Podstatné je to, zda vzájemné finanční vztahy zohledňují tuto skutečnost tak, aby šlo o nejvýhodnější řešení ze strany ministerstva, jinak též státu či jeho rozpočtu.

Přitom lze obecně modelovat několik zásadních situací :

  1. situaci, kdy náklady na určitou činnost převyšují příjmy z této činnosti a rozdíl je hrazen ze státního rozpočtu
  2. situaci, kdy náklady na určitou činnost jsou zcela kryty z příjmů z této činnosti a státní dotace je nulová
  3. situaci, kdy náklady na určitou činnost jsou nejen zcela kryty z příjmů z této činnosti, takže státní dotace je nulová, ale zisk z činnosti je vyšší než náklady na ni

V tomto posledním případě by logicky musela být smlouva mezi ministerstvem a takovouto obchodní společností konstruována tak, aby zisk této obchodní společnosti byl přiměřený, obvyklý tržnímu prostředí a zbytek finančních prostředků, pokud by nad rámec takovéhoto zisku existovaly, plynul do státního rozpočtu.

7) S těmito detaily se zřetelně napadené usnesení nezabývá. Pokud by tak bylo učiněno, pak by bylo především zjištěno, že v rámci MI byla správa PVS zcela nezisková a musela být dotována. Ještě podrobnějším studiem této problematiky by policejní orgán musel zjistit, že dokonce MI nedostávalo od státního rozpočtu prostředky, které se jevily jako nezbytné pro provozování PVS v rozsahu, jaký vyplýval ze zákona č. 365/2000 Sb. Sumárně řečeno, scházelo ročně cca 50 mil. Kč. Teprve v této situaci bylo přikročeno k tomu, že správa PVS byla svěřena obchodní společnosti s tím, že tato obchodní společnost si dokáže vydělat na PVS způsobem, kterým by si MI jakožto vrcholný orgán státní správy, vydělat nemohl, neboť mu podnikání jako takové nepřísluší, a výslovně by takováto činnost byla v rozporu s článkem II. odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Je snad nesporné, že státu nepřísluší podnikat, a pokud lze nějakou aktivitu státní správy spojit s podnikáním, pak se tak nemůže dít přímo prostřednictvím orgánů státní správy, ale jedině a výhradně prostřednictvím obchodní společnosti, která na jedné straně provozuje či spravuje to, co by měl spravovat státní orgán, tj. zajišťuje servis státním orgánům, a na druhé straně v souvislosti s tím podniká a má příjmy.

O záměrech, sledovaných uzavřením smlouvy mezi MI a Testcomem jednoznačně vypovídá preambule smlouvy o zajištění činnosti portálu veřejné správy, která byla mezi těmito subjekty uzavřena dne 31.10. 2003.

8) Podpůrně lze neudržitelnost konstrukce státu jako podnikatele a konkurenta prokázat i zákonem č. 238/1992 ( o střetu zájmů), který výslovně zakazuje určitému okruhu osob, zastávajících politické funkce, ať již na republikové či nižší úrovni, jednat za určité podnikatelské subjekty v určitých vztazích. Z toho vyplývá, že v této oblasti nelze aplikovat ustanovení § 65 obchodního zákoníku, které zakazuje konkurenci.

9) Napadené usnesení v této souvislosti poukazuje na údajné přerozdělování finančních prostředků, což je ale výraz, který nemá jasný obsah a smysl. Není jasné, co závadného by mělo být na tom, že ministerstvo uzavře obchodní smlouvu a v rámci této smlouvy plní, přičemž je samozřejmě již interní věcí druhého subjektu, jak nakládá s finančními prostředky, které v této souvislosti obdrží nebo utrží. Tedy, jak je přerozděluje. Informace o tomto přerozdělování nemá ve vztahu k obchodní smlouvě žádný podstatný význam. Je nesporné, že ministerstva uzavírají celou řadu obchodních smluv se svými dodavateli různých služeb a existuje dokonce i zákonná úprava způsobu, jak mají být smluvní partneři vybíráni v případě většího objemu finančních prostředků. Je tedy zřejmé, že uzavírání obchodních smluv s obchodními společnostmi je legální činností. Jinou věcí je, zda v konkrétním případě je uzavření obchodní smlouvy výhodné. Nevýhodnost či dokonce protiprávnost uzavření smlouvy ovšem nelze dovozovat z toho, že plnění, které obdrží obchodní společnost, v ní je dále přerozdělováno bez návaznosti a propojení na státní rozpočet. Kritériem výhodnosti ovšem ani nemůže být to, že tímto způsobem je zajišťována služba, kterou v minulosti realizovalo ministerstvo či jiný státní orgán. Je snad notorietou, kterou není třeba dokazovat, že právě pro větší ekonomickou přehlednost a v konečné fázi úspory jsou některé činnosti státních orgánů smluvně svěřovány soukromoprávním subjektům - obchodním společnostem.

Z výše uvedeného tedy dovozuji, že napadené usnesení neobsahuje popis skutku, který by mohl po objektivní stránce naplnit skutkovou podstatu trestného činu dle § 128 odst. 2 tr.zák.

10) Pokud možno je ještě horší situace ve vztahu k druhému trestnému činu, zneužití pravomoci veřejného činitele. Z napadeného usnesení totiž vůbec nevyplývá , jakou činnost měl obviněný vykonávat jako veřejný činitel. Lze se jen domnívat, že touto činností měla být činnost ministra jako statutárního orgánu ministerstva, tedy toho, kdo za ministerstvo navenek jedná. Toto oprávnění ale zjevně nelze považovat za pravomoc ve smyslu § 89 odst. 10 trestního zákona. Takto extensivní výklad citovaného ustanovení by v praxi znamenal, že kdokoliv jedná za orgán státní správy nebo další subjekty uvedené v § 89 odst. 9 tr.zák., činí za tento subjekt právní úkon, je v pozici veřejného činitele. Přitom by jistě nemohlo být rozhodné, zda takto jedná na základě zákonného zmocnění (typicky statutární orgán), anebo na základě plné moci. Výkonem působnosti veřejného činitele by tak nebyla jen ryze obchodní smlouva, kterou v daném případě podepsal obviněný, ale například smlouva o odvozu odpadků, kterou obvykle podepisuje na základě zmocnění vedoucí správy objektu. Obecně by ale šlo v obou případech o smlouvu uzavíranou za orgán státní správy a osobou, která je k tomu oprávněna. Takový výklad je absurdní, ale zdá se, že právě na něm stojí tvrzení o tom, že podepsáním smlouvy o správě PVS se klient dopustil i trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele.

11) V této souvislosti je třeba též namítnout, že v obvinění není zmínka o tom, kdo měl utrpět v důsledku jednání obviněného škodu nebo kdo měl získat neoprávněný prospěch. Není ani jasné, v čem má spočívat údajný výkon pravomoci způsobem odporujícím zákonu. Jde-li skutečně o podpis inkriminované smlouvy, pak platí to, co bylo výše uvedeno.

Tedy ani ve vztahu k údajnému trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele nelze shledat skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že došlo k naplnění objektivní stránky tohoto činu.

12) Formulace obvinění dovozuje naplnění subjektivní stránky trestného činu z faktu, že obviněný byl jako poslanec účasten schvalování určitého zákona, a tedy si měl být vědom protiprávnosti existujícího stavu, tedy toho, že společnost Testcom je založena v rozporu se zákonem, jehož projednávání byl účasten. Přesněji, neuvádí nic, z čeho by bylo možné soudit, jak policejní orgán dospěl k závěru, že jednání obviněného bylo alespoň in eventum jednáním úmyslným. Nikoliv například omylem v oblasti věcné či právní, tedy jednáním bona fide, bez vědomí, že jde o jednání nedovolené. Přitom zde je celá řada mnohem významnějších skutečností, než je fakt, že obviněný byl v minulosti poslancem.

13) To ovšem neznamená, že je správná premisa, podle které obviněný byl projednávání uvedeného zákona skutečně fyzicky přítomen a byl také kvalifikovaně seznámen s obsahem citovaného zákona a při podpisu smlouvy jednal vědomě v rozporu s tímto zákonem. Policejní orgán se zde zřetelně pokouší vytvořit jakousi novou formu subjektivní vědomosti o nedovolenosti určitého jednání, založenou na tvrzeném vztahu obviněného k údajně porušované právní normě. V napadeném usnesení není tvrzeno, že si obviněný byl vědom nedovolenosti svého jednání, ale je dovozováno, že si této nedovolenosti musel být vědom proto, že se v minulosti dostal do kontaktu se zákonem, z něhož by tato nedovolenost měla vyplývat.

S tímto postupem nelze souhlasit z řady důvodů. Především nelze za důkaz vědomosti o nesprávnosti určitého postupu, resp. protizákonnosti akceptovat pouhý fakt, že obviněný v minulých letech přišel do styku s relevantním zákonem. Je naprosto nerozhodné, zda se tak mělo stát v situaci, v jaké byl obviněný, tj. v situaci, kdy měl být jedním z poslanců, kteří zákon projednávali, anebo jde o nějakou obdobnou situaci, např. situaci právníka, který absolvoval vysokoškolskou zkoušku, zaměřenou na znalost určitého zákona, anebo ještě spíše právníka, který s uvedenou normou pracuje. S touto logikou by tedy bylo možné založit presumpci zavinění všech, u kterých by bylo možné tvrdit, že určitý zákon měli znát, protože s ním tak či onak přicházejí do styku, ale konkrétní ustanovení tohoto zákona ignorovali, a tedy jednali v úmyslu tento zákon porušit. Ve zcela krajním případě by tak tedy bylo možné dovozovat úmyslné porušení zákona např. u policejního orgánu, státního zástupce nebo soudce, kteří by aplikovali trestní řád či trestní zákon způsobem, o kterém by nadřízený orgán posléze prohlásil, že šlo o hrubé pochybení a hrubé porušení uvedeného právního předpisu. Anebo, v ještě krajnějším případě, prostě o porušení zákona. Takto by bylo ovšem možné postupovat i ve vztahu ke všem dalším osobám, které mají v popisu práce aplikaci právních předpisů.

14) Nesprávnost úvahy policejního orgánu je o to zřetelnější, že v případě poslance je přijímaný zákona nikoliv normou, kterou poslanec aplikuje a se kterou se běžně setkává ve svém profesním životě, ale jedním z celé řady zákonů, které schvaluje. Z povahy funkce poslance může jít o rozhodnutí politické, při kterém zmíněný poslanec toliko akceptuje názor své politické strany aniž by se se zákonem seznámil. Je ostatně běžnou praxí, že poslanci se dělí do dalších skupin, které se detailněji zabývají jednotlivými zákony podle jejich druhů či resortů, které návrhy zákonů zpracovávaly (poslanecké výbory) a s obsahem jiných zákonů se seznamují jen velmi rámcově, anebo vůbec ne. Položit tedy absolutní rovnítko mezi výkon poslanecké funkce v době schvalování určitého zákona a znalost tohoto zákona je tedy výše než nesprávné, spíše zcela absurdní.

15) V daném případě je subjektivní stránka jednání obviněného konstruována ještě o to složitěji, že je dovozována jeho vědomost o protiprávní existenci obchodní společnosti, s níž ministerstvo, v jehož čele stál, uzavíralo obchodní smlouvu. Problém je ovšem v tom, že tato společnost mimo veškerou pochybnost existovala de iure a byla způsobilá k právním úkonům. Zcela nezávisle na tom, že snad, podle jiného zákona, neměla být založena tak, jak založena byla. Tím, kdo z této společnosti udělal plnohodnotný právní subjekt, nebyl obviněný ani úřad, který řídil, ale soud ČR, který tuto společnost zapsal do obchodního rejstříku. Jestliže lze stěží požadovat po komkoliv, aby si s odstupem pěti let pamatoval, že byl přítomen při schvalování zákona, který je aktuálně aplikován jinak než byl schválen, pak již je skutečně zcela nepřijatelné požadovat po takovéto osobě, aby si byla vědoma či alespoň si připustila protiprávnost existence subjektu, s nimž uzavírá smlouvu, ačkoliv tento subjekt byl řádně zapsán do obchodního rejstříku, tj. jeho existence byla schválena soudem. Poukazem na údajnou vědomost obviněného o založení Testcom v rozporu se zákonem je de facto konstruován nikoliv úmysl porušit zákon, ale povinnost přezkoumávat rozhodnutí jiného orgánu, konkrétně soudu o tom, zda určitá obchodní společnost je založena v souladu se zákonem. Na této skutečnosti nic nemění ani to, co není v usnesení zapsáno, ale to, co může být namítáno, totiž že obviněný znal mechanismus založení společnosti Testcom prostřednictvím příspěvkové organizace. Podstatné je, že zde je tvrzen jeho úmysl porušit zákon č. 219/2000 Sb., anebo minimálně eventuální srozumění s porušením tohoto zákona v důsledku jednání obviněného, aniž by se sdělení obvinění vypořádalo s faktem, že tato presumpce je současně presumpcí toho, že stejný zákon porušil soud, který připustil zápis této společnosti do obchodního rejstříku. Zřejmě nikoho, a tedy nejspíš ani ministra Vlády ČR, nelze nutit k tomu, aby se po předložení výpisu z obchodního rejstříku ještě zabýval přezkumem, zda k zápisu do tohoto rejstříku nedošlo protiprávně.

16) Pro úplnost je třeba namítnout i to, co snad je zřejmé již z předchozího šetření policejního orgánu. Obviněný smlouvu podepisoval poté, co mu byla předložena v tzv. referátníku, na kterém je podepsáno pět podřízených obviněného. Přitom nikdo z nich neupozornil obviněného, že smlouva je uzavírána se subjektem, který byl (podle napadeného usnesení) založen rozporu se zákonem. Je tradicí považovat takovéto podpisy, nejsou-li provázeny nějakou výhradou, za důkaz souhlasu s materiálem, který je ministrovi předkládán. Souhlasu těch, kteří za věcnou správnost takového materiálu odpovídají. Soudě podle napadeného usnesení, i za této situace obviněný věděl, že Testcom je založen v rozporu se zákonem (snad proto, že si perfektně pamatuje znění všech zákonů, schválených sněmovnou za dobu, kdy byl poslancem, zejména té verze, která nakonec vzešla z rozpravy a pozměňovacích návrhů) a chladně, v úmyslu dopustit se nedovoleného jednání, dokonce dvou trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu, inkriminovanou smlouvu podepsal.

17) Byť to již zcela s věcí nesouvisí, je nutno se zmínit i o možných důsledcích jednání obviněného. Pokud MI uzavřelo obchodní smlouvu s Testcom, jejímž 100% společníkem byla státní příspěvková organizace, pak nezávisle na tom, zda založení Testcom bylo v souladu nebo v rozporu s citovaným zákonem č. 219/2000 Sb., nelze tvrdit, že z hlediska podmínek činnosti této obchodní společnosti tak, jak je stanoví obchodní zákon, se finanční prostředky, získané Testcom, dostávaly mimo kontrolu státu, resp. jeho rozpočtu. Je jinou věcí, že stát zpřísňuje pravidla pro účast jeho majetku v obchodní soutěži, zcela jistě to však není proto, že by založením obchodní společnosti došlo ke ztrátě kontroly nad majetkem do obchodní společnosti vloženým, spíše je hlavním důvodem riziko, že tento majetek může být ztracen v důsledku obchodních operací, znamenajících posléze prodělek. K ničemu takovému ale nedošlo, a tedy o této alternativě není třeba dále vést polemiku. Podstatnější je, že sdělené obvinění staví na roveň příjmy takovéto obchodní společnosti a případné příjmy MI s tvrzením, že uzavření smlouvy s obchodní společností se dělo na úkor příjmů MI, tj. jakoby se MI vzdalo nějaké své obchodní činnosti ve prospěch jiného - konkurujícího subjektu.

18) Obecný a výše zmíněný požadavek na to, aby finanční vztahy mezi státní institucí a obchodní společností byly upraveny tak, aby příjem z činnosti obchodní společnosti, kterou vykonává pro stát, nebyl pro obchodní společnost nadměrný a nepřesahoval přiměřený zisk z obchodní činnosti, je v tomto případě bezpředmětný. Jediným společníkem Testcom byla státní příspěvková organizace, tj. jakýkoliv zisk by se vracel zpátky do rozpočtu této příspěvkové organizace, a tedy tím do státního rozpočtu. Pro tuto chvíli není třeba spekulovat o tom, zda příspěvková organizace mohla, anebo nemohla, být zakladatelem obchodní společnosti s ručením omezeným, zcela jistě ale se tak de iure stalo a zcela jistě zisky z případné činnosti této obchodní společnosti prostě nemohly jít jinam, než do příjmu výzkumného ústavu Testcom.

19) Na závěr je třeba poukázat na to, že při zjišťování a posléze hodnocení relevantních skutečnosti pro rozhodnutí, zda jsou splněny podmínky pro sdělení obvinění, bylo postupováno jednostranně. Odůvodnění obvinění nezmiňuje obsah protokolu o podání vysvětlení náměstka obviněného Michala Frankla. Ten podrobně vysvětlil všechny okolnosti posuzovaného případu a z jeho výpovědi je zřejmé, že o žádný trestný čin jít nemohlo. Obdobně se policejní orgán nijak nezabýval významným faktem ( zejména pro posouzení subjektivní stránky skutku), totiž dalším osudem Testcom. Je zjevné, že tato společnost byla zapsána do obchodního rejstříku 10.11. 2003 a již 15.5. 2004 byla v rejstříku zapsána poznámka, že společnost je v likvidaci. To je samo o sobě velmi neobvyklé, spíše naprosto ojedinělé. Z obsahu příslušných referátníků je zřejmé, že po krátké výměně názorů mezi resortem financí a informatiky, který nepochybně vedli zaměstnanci těchto resortů, mající odlišný názor na zákonnost založení Testcom, bylo v dopise obviněného ze dne 27.2. 2004 sděleno ministrovi financí, že Testcom bude co nejrychleji zrušena. Přitom šlo o diskusi, která následovala až po zápisu Testcom do obchodního rejstříku. I tento fakt významně zpochybňuje presumpci úmyslu obviněného porušit zákon. Spíše lze hovořit o dalším důkazu vylučujícím úmysl obviněného jednat nedovoleným způsobem, případně spáchat úmyslný trestný čin.

Nad rámec argumentace, vyvracející tvrzení obvinění, je třeba připomenout to, co zjevně nezpochybňuje ani napadené usnesení, totiž že finanční prostředky vložené státem do Testcom se vrátily, dokonce byl tento vklad zhodnocen v softwarové aplikace vyvinuté za dobu dvou měsíců faktické existence této obchodní společnosti, takže nejen nedošlo ke škodě, ale sama tato činnost byla zisková.

Důkaz :

Ze všech těchto důvodů tedy nelze dospět k jinému závěru, že neexistuje ani subjektivní stránka tvrzených trestných činů a dokonce není ani tvrzena.

Navrhuji tedy, jak uvedeno na počátku tohoto podání

JUDr.Tomáš Sokol
obhájce obviněného Vladimíra Mlynáře

Vladimír Mlynář

Článek ze dne 15. dubna 2005 - pátek