Nefunkční ČTÚ: Pavel Dvořák účelově neplní svou povinnost

V ČR je nízká konkurence na trhu mobilních služeb a oligopolní chování nekonkurujících si operátorů, kteří této situace náležitě využívají a zvyšují si své zisky na úkor spotřebitelů. To se projevuje předraženým voláním u nás i nízkými investicemi do rozvoje sítě se systematicky udržovaným nejhorším pokrytím 3G sítě v celé EU.

Kombinace výše uvedených faktorů na poli českého mobilního (ne)trhu nás tak logicky musí dovést k závěru, že někdo selhal ve své zodpovědnosti a neplní správně svou funkci z pomyslného tržního trojlístku spotřebitel-stát-operátor a je tak pravou příčinou nekonkurenční situace na trhu mobilních služeb. V této sekci dokumentu bude dokázáno, že za toto narušené tržní prostředí je zodpovědný Český telekomunikační úřad, který selhal při vykonávání jemu zákonem nařízené ochrany českých spotřebitelů, vytváření podmínek pro řádné fungování hospodářské soutěže a vykonáváním kontroly v této oblasti.

ČTÚ je tak nefunkční a jeho předseda Pavel Dvořák systematicky a účelově neplní svou zákonem uloženou povinnost. Tato sekce dokumentu zmapuje konání Pavla Dvořáka a jím vedeného ČTÚ a prokáže, že v tomto směru neplní svou zákonem nařízenou povinnost.

Každé malé dítě ví, že naprosto esenciální součástí každého fungujícího tržního prostředí, a tedy i kapitalismu jako takového, je i fungující konkurence. Trh bez konkurence je trhem nefunkčním. Na takovém stavu sice vydělávají firmy, ale tratí spotřebitelé - tedy my všichni. K tomu, zda-li a aby si firmy konkurovaly, je však nutno vykonávat kontrolu.

V této souvislosti, samozřejmě, se můžeme pokusit argumentovat volným trhem, ale žádný trh není bez jakékoli kontroly. Trh bez kontroly je chaos a anarchie a výsledkem trhu se špatnou kontrolou je právě současná situace mobilních služeb v ČR. V ČR tím pádem selhala kontrola nad trhem mobilních služeb.

Český spotřebitel není ten, kdo by měl být v této situaci na vinně. Ano, je pravda, že můžeme - a to zcela podloženě - argumentovat spotřebitelskou servilností českých zákazníků, kteří si chování operátorů nechají líbit. Je to ale pouze alibistická transpozice problému a vůbec není jeho podstatou a už vůbec v něm neleží nalezení správného řešení.

Český spotřebitel sice může přejít k jiném, třeba i levnějšímu operátorovi, ale tam lze také očekávat ještě horší služby, jako je pokrytí 3G a další obezličky ve formě účtování po minutách a jiné lsti ve všeobecných obchodních podmínkách, které se libovolně mění dle nespoutané libovůle operátorů. Český spotřebitel tak nemá faktickou možnost výběru lepšího operátora.

Operátoři v tomto směru také nejsou úplně na vinně. Jsou to soukromé společnosti a je jejich povinností přinášet svým akcionářům/majitelům zisk. Ačkoli lze pravděpodobně argumentovat, že čeští operátoři jednají ve své cenové politice ve shodě a svou, i když třeba v tom širším slova smyslu nepsanou dohodou narušují hospodářskou soutěž, není jejich chování příčinou v tom pravém slova smyslu tohoto narušeného tržního prostředí. V samotných operátorech tak nakonec neleží ani řešení této situace; operátoři této situace jen náležitě využívají, a to asi tak, jak by to udělal každý.

Zbývá nám tady tak už jen stát. Vůbec jedním z cílů zřízení státu jako takového je za účelem kontroly. V oblasti elektronických komunikací je tato pravomoc přenesená na národního regulátora (kontrolora) - Český telekomunikační úřad. Ten vykonává (ale lépe řečeno by měl vykonávat) kontrolu nad mobilním trhem.

Elementární otázku, kterou si musíme v těchto souvislostech všichni klást, tedy zní: co dělá Český telekomunikační úřad pro potírání oligopolního chování českých operátorů a vynucování si konkurence na narušeném a nefunkčním trhu mobilního volání? Fakticky nic!

V čele tohoto tažení manifestováno v absenci jakéhokoli proaktivního chování ČTÚ je jeho samotný předseda Pavel Dvořák. Způsob, jakým pan Dvořák brání oligopolní chování mobilních operátorů je alarmující. Jeho vehementní prosazování zájmů mobilních operátorů se projevuje nejenom v jeho (ne)činnosti, ale také v jeho veřejné obhajobě prospěchu operátorů.

Pavel Dvořák například neustále omílá svou mantru o tom, že ceny volání jsou v ČR na průměru EU. To, jak již bylo prokázáno v sekci II. tohoto dokumentu, nemá s realitou nic společného. Předseda ČTÚ se tak neustále odvolává na pomýlené cenové srovnání svého úřadu.

To, že někdo udělá špatné nebo nekvalitní cenové srovnání se může stát, ale proč, po té, co toto cenové srovnání všichni odsoudili jako bezvýhradně irelevantní, jej pan Dvořák neustále opakuje, nelze vysvětlit nikterak jinak, než snahu o ospravedlnění drahého mobilního volání, jež operátorům, logicky, vyhovuje.

Pavel Dvořák dokonce ve své odpovědi v dopise stěžujícím si občanům na relativně drahé mobilní služby odvětil, že nemá zákonnou povinnost provádět mezinárodní cenová srovnání. Tato odpověď náležitě ilustruje postoj Pavla Dvořáka k celé problematice: pokud vysloveně a doslovně nemusí, tak nekoná; a když už koná, tak s veškerou snahou, aby odvrátil jakýkoli náznak směřující v neprospěch mobilních operátorů, jako je již výše zmíněné cenové srovnání ČTÚ.

Zákon ale nemůže nikdy postihnout veškeré aspekty vykonávání exekutivního moci. Pokud tedy zákon v obecné rovině ukládá ČTÚ ochranu spotřebitelů a vytváření podmínek pro řádné fungování hospodářské soutěže, má Pavel Dvořák v tomto směru konat samostatně a jako svéprávná osoba. Má činit kroky, které jsou k dosažení tohoto cíle potřeba a nikoli vykonávat jen to, co mu výslovně a doslovně zákon ukládá. Vymlouvání se, že jej ho k tomu zákon nenutí, jsou vskutku jen výmluvy.

Dále je například opravdu s podivem, že ve chvíli, kdy je Pavel Dvořák ochoten přiznat, že snížení cen terminačních poplatků pro operátory nevedly k očekávanému snížení cen pro koncové zákazníky tak, jak by měl trh přirozeně reagovat pod tíhou konkurenčního boje, je předseda ČTÚ schopen proklamovat, že české konkurenční prostředí mobilních služeb je v pořádku. A navíc, je nepromítnutí snížení těchto mandatorních nákladů do cen pro spotřebitele schopen naprosto nepochopitelně odargumentovat "základním zákonem tvorby cen - tj. nabídkou a poptávkou".

Jinými slovy, to, že je trh imunní vůči změnám v cenách je zapříčiněno nabídkou a poptávkou. Pavlu Dvořákovi se vskutku podařila postavit základní ekonomické teze na hlavu. Jestli však do "základního zákona tvorby cen" zahrnul i oligopolní chování, tak v tom má jistě pravdu.

Jak totiž bylo demonstrováno v tomto dokumentu, české konkurenční prostředí není v pořádku a existuje na něm nízká konkurence. Tržní prostředí je tak narušené. Nadstandardní zisky operátorů, nejdražší volání v celém vyspělém světě, druhé nejmenší investice do rozvoje sítí v EU a nejhorší 3G sít v EU je toho více než důkazem.

Ve chvíli, když už je pan Dvořák dotlačen přiznat, že volání může být v ČR drahé, snaží se předseda tohoto orgánu, jehož smyslem a současně zákonným zadáním je ochrana spotřebitelů, tuto skutečnost ospravedlnit neobstojným argumentem o výši investic operátorů. Jeho oblíbeným argumentem je například to, že operátoři ve své historii proinvestovali 170 miliard korun do rozvoje sítí.

Historická suma za celkovou dobu fungování operátorů sice zní líbivě, ale jak bylo prokázáno v sekci II. tohoto dokumentu, není nic dál od pravdy, než fakt, že operátoři mají druhý nejmenší poměr investic k obratu v EU, díky čemuž má ČR nejhorší pokrytí sítí 3G v celé EU.

Dalším oblíbeným argumentem pana Dvořáka k ospravedlnění vysokých cen je tvrzení, že český zákazník je vysoké ceny ochoten platit. To přirovnává k vysokým cenám i v jiných oblastech spotřebního zboží. Předseda ČTÚ tím mimo jiné nepřímo přiznává, že konkurence na českém trhu nefunguje. Faktem ale je, že český spotřebitel není ochoten vysoké ceny mobilních služeb platit, ale je k tomu nucen, jelikož nemá možnost jiné volby.

Mobilní služby jsou esenciální součástí každého jednotlivce v dnešní společnosti, a v situaci, kdy na trhu fungují tři operátoři, kteří si nekonkurují ani cenou a ani kvalitou služeb a zejména pak v kombinaci s nečinností ČTÚ v ochraně spotřebitele a vytváření podmínek pro řádné fungování hospodářské soutěže, jež vydává spotřebitele na pospas nespoutaným změnám všeobecných obchodních podmínek a jiných nekalých praktik ze strany operátorů, nemá zákazník fakticky možnost svobodné volby.

Mimo to, slyšet z úst předsedy ČTÚ, jež má ty nástroje ke zvýšení konkurence na trhu mobilních služeb, že za tuto situaci můžou spotřebitelé, je vskutku neuvěřitelné. Pan Dvořák tak buď nechápe smysl a funkci svého úřadu, a nebo se snaží účelově přenést zodpovědnost na někoho jiného. To by sice mohlo racionálně vysvětlili jeho flagrantní pasivitu v ochraně spotřebitelů, ale v obou případech Pavel Dvořák nemůže setrvat v čele národního regulátora.

Ostatně výskyt oligopolu v mobilních službách překvapivě připustil právě i dlouholetý zastánce teze o plně konkurenčním prostředí mobilních služeb v ČR Pavel Dvořák, když jej nazval oligopolem, který vzniká "zcela přirozeně". Není zcela jasné, co je myšleno tím, že vzniká přirozeně, snad jen to, že vzniká přirozeně v prostředí bez kontroly.

V tom má jistě pan Dvořák pravdu, ačkoli to znamená bez kontroly, která by měla přicházet právě ze strany ČTÚ. Ještě zarážející je však v tomto kontextu fakt, že s oligopolním chováním operátorů během svého několikaletého předsedování nic neudělal. A když už se k nějakému kroku, který šel proti zájmu operátorů, odhodlal, tak jedině pod tlakem z venčí, zejména pak Evropské unie. Ale i těmto rozhodnutím se snažil všemocně zabránit.

Když například Evropská komise vyzvala ČTÚ ke snížení terminačních poplatků mezi operátory, které v zemích s fungující konkurencí přináší nižší ceny pro konečné zákazníky, reagoval úřad tím, že trvá na svém původním rozhodnutí - t.j. ponechání vysokých poplatků za terminaci a tedy i důvod pro ponechání drahého volání v ČR.

Ve chvíli, kdy Evropská komise upozornila, že se jí nelíbí, že operátoři účtují nikoli po vteřinách, ale po minutách, ČTÚ tato problematika očividně nezajímala. Do této chvíle se jí nikterak nezabýval a neřeší ji. V případě, že by ČTÚ řádně fungoval, nikdy by tento druh změny tarifikace nedopustil. Ta totiž operátorům zajišťuje v průměru o 24% vyšší příjmy za hovory.

Možnost změny tarifikace bez důsledků tak pouze dokresluje skutečnost o nefunkčním tržním prostředí v ČR. A když začala Evropská komise uvažovat o zavedení tzv. funkční separace, byl ČTÚ vehementním odpůrcem tohoto nástroje63. Opravdu smutná vizitka pro Pavla Dvořáka a Českou republiku v EU.

Je to právě Pavel Dvořák, který nemá příliš daleko k proaktivnímu omezování konkurence. To udělal v roce 2009, kdy uvolněné frekvence v pásmu 900 MHz nabídl stávajícím operátorům místo toho, aby je nabídl novým potencionálním zájemcům. Pavel Dvořák tak učinil, aby zabránil vstupu na trh čtvrtému operátorovi, a tedy náhodou nepodpořil zvýšení konkurenčního prostředí v ČR.

Aplikoval tedy naprosto opačný postup než mu ukládá zákon ve vytváření podmínek pro "řádné fungování hospodářské soutěže". K tomu by čtvrtý operátor jistě přispěl. Pan Dvořák argumentuje, že mu nebyl znám nikdo, kdo by měl o uvolněné frekvence zájem, ale to lze asi těžko zjistit, když neudělal žádnou oficiální veřejnou nabídku. Jestli ke zvýšení konkurence povede i nedávno oznámený záměr vpustit tzv. "virtuální operátory" do stávajících mobilních sítí nebo aukce uvolněných frekvencí v pásmu 800 MHz není díky ještě nedefinované implementační politice ČTÚ v tuto chvíli jasné.

Navíc, existuje podezření, že Pavel Dvořák vypíše podmínky tak, aby současní operátoři uvolněné frekvence zabrali pro sebe a zabránili tak vstupu konkurence na trh, čemuž napovídají i jeho veřejná vyjádření, kde zdůrazňuje stejné podmínky pro všechny, tedy i současné operátory. Není to ovšem žádná novinka. Negativní přístup k novému operátorovi a zvýšení tak konkurence na poli mobilních služeb zastává Pavel Dvořák ve svých veřejných vyjádřeních již dlouhodobě. Šéf ČTÚ tak systematicky a efektivně brání zvyšování konkurence v ČR, ačkoli je jeho zákonnou povinností činit pravý opak.

Jednou z dalších oblíbených výmluv a výslovných lží Pavla Dvořáka je že nemá nástroje, jak donutit operátory ke konkurenci nebo jak ceny regulovat. Dokonce prohlásil, že ČTÚ není cenový orgán! Bohužel, toto nelze označit jinak, než jako bohapustou lež a měl by být odvolán buď za lhaní, nebo neznalost zákona, kterým se má řídit. Snad jen za všechny, zde jedna citace jednoho odstavce § 57 s názvem "Uplatnění regulace cen" zákona o elektronických komunikacích: "V případě, že analýza relevantního trhu pro koncové uživatele podle § 51 prokáže, že tento trh není efektivně konkurenční [...], je Úřad oprávněn uplatnit regulaci cen na tomto relevantním trhu vydáním rozhodnutím o ceně." Asi těžko lze argumentovat, že ČTÚ není cenový orgán, když může regulovat ceny.

Regulace cen není jediným nástrojem ČTÚ k vytváření podmínek pro efektivní konkurenci, ale i k té je zapotřebí jistý proces. Ten začíná definicí daného relevantního trhu, na jehož základě se provede analýza relevantních trhů, jehož závěrem pokud je, že trh není efektivně konkurenční, určí podniky s významnou tržní silou a tento trh může být cenově regulován.

ČTÚ analýzu trhu mobilních služeb (tzv. originace ve veřejných mobilních telefonních sítích, tehdy označenou jako trh č. 15) kdysi měl. Pavel Dvořák tři měsíce po nástupu do své funkce v roce 2006 tento trh uznal za "efektivně konkurenční" a definici tohoto trhu proto v roce 2008 úplně zrušil. Trh mobilního volání tak v českém prostředí jako kdyby neexistoval.

Pan Dvořák dnes argumentuje, že definování tohoto trhu není potřebné, jelikož na tomto trhu je řádná hospodářská soutěž. Není ovšem vůbec jasné, jak může Pavel Dvořák dojít k závěru, že trh mobilních služeb je konkurenční, když tento trh již nemá vůbec definován a tedy neprovádí ani jeho analýzu. Opět to totiž spíše vypadá tak, že Pavel Dvořák účelově nechce definovat relevantní trh mobilních služeb, protože by tak jako my došel k nevyhnutelnému závěru, že trh mobilních služeb není efektivně konkurenční. Na základě tohoto závěru by pak totiž musel jednat, a to přinejmenším a opětovně na nátlak ze strany EU, čemuž chce, jak je vidno, ze všech sil zabránit. Nejspíš to vypadá, že zákonodárce bude muset speciálně pro pana Dvořáka doslovně do zákona vepsat povinnost, aby tuto analýzu zpracoval.

Podstatné ale je i to, že není iniciativy Pavla Dvořáka, která by vedla k ochraně zájmů spotřebitelů. Na stránkách ČTÚ není funkční srovnávač tarifů, který by zákazníkům přehledně umožnil využít nejlevnějšího operátora. Předseda ČTÚ nepořádá žádné tiskové konference, kdy by bušil do stolu a říkal, jak s operátory zatočí, jak zarazí změny všeobecných obchodník podmínek poškozující konečné spotřebitele, jak zvýší konkurenci na trhu, nebo jak dosáhne snížení cen volání.

Místo toho jsme svědky hry na mrtvého brouka, systematickému zabraňování vstupu nové konkurence, veřejnému ospravedlňování přemrštěných cen a zisků operátorů a posluchači o neuvěřitelné kvalitě naší sítě a neskutečných investicích do ní. I kdyby teoreticky byla pravda, že naše ceny jsou na úrovni průměru EU, nic to nemění na faktu, že i přes to by předseda ČTÚ měl aktivně přispívat k dalšímu snižování cen; i ceny na průměru EU nejsou důvodem k otevřené nečinnosti.

Nezájem Pavla Dvořáka o ochranu spotřebitelů je následně manifestován v jeho lhostejnosti vůči mocenskému nástroji operátorů ve formě tzv. všeobecných obchodních podmínek. Všeobecné obchodní podmínky operátorů se v průběhu několika let staly prostředkem, jak měnit zadání již podepsané smlouvy dle jejich libovůle. Zákazník, který pak podepisuje smlouvu s operátorem, tak fakticky podepisuje úmluvu, že se podvolí podmínkám, které se mohou kdykoli a jakkoli změnit.

To se potom rovná podpisu bianco šeku - bohužel však v neprospěch spotřebitelů. ČTÚ, jehož zákonnou povinností je ochrana spotřebitele, v této problematice nekoná zhola nic. Jak je jinak možné, že ČTÚ nezasáhne ve chvíli, kdy například společnost T-Mobile nabízela neomezený tarif a po té, co společnost zjistila, že se jí zase tak nevyplatí, změní všeobecné obchodní podmínky, kterými si diktuje, že při provolání více než 300 minut může minuty provolané nad tento limit zákazníkovi naúčtovat.

Společnost T-Mobile asi nebude chtít považovat tarif s omezením na 300 minut za neomezený. A jestli ano, pak je to exemplární příklad klamání spotřebitele, i když už asi ne pro ČTÚ.

Stejný případ byl zaznamenán i u společnosti Vodafone. Dále pak například společnost Telefonica O2 se u své předplacené karty rozhodla snížit datový limit (tzv. FUP) z 500 na 100 MB, a to bez jakéhokoli upozornění, čímž pravděpodobně porušila zákon.

Ze strany ČTÚ slyšíme jen zlověstné mlčení. FUP se stal jedním z další z nástrojů, jak šidit zákazníky. Do této kategorie také patří automatické prodlužování smluv, které bylo zaznamenáno ze strany společností O2 a T-Mobile, jehož účelem je si zákazníka nadobro uvázat. Podobných příkladů, kdy jsou všeobecné obchodní podmínky využívány k změnám podmínek jednoznačně v neprospěch zákazníků, by se dala nalézt celá řada.

Do této kategorie spadá i umožnění ČTÚ změny tarifikace ze způsobu po první provolané minutě po vteřinách (60+1) na účtování po celých minutách (60+60). Náměstek Pavla Dvořáka Marek Ebert se dokonce pokusil tvrdit, že změna tarifikace nemá na konečný účet zákazníka žádný vliv! To je samozřejmě holý nesmysl, jehož absurdnost tady ani není potřeba rozvádět.

Jenom pro připomenutí, je spočítáno, že tento druh tarifikace umožňuje operátorům navýšení koncového účtu o 24%. Když na tuto praxi přišla Evropská komise, vydala rozhodnutí, kterým alespoň u roamingu učinila tarifikaci po minutách přítrž a nařídila tarifikaci po prvních třiceti vteřinách po vteřinách (30+1). ČTÚ, který má regulaci trhu v ČR na starosti, tato praxe očividně nevadí; vůbec se ji vůbec nevěnuje. Paradoxně tak nastává situace, kdy je způsob tarifikace regulován při roamingu v jiných státech EU, ale již ne u vnitrostátních hovorů.

Každý soudný člověk tak musí dojít k nezvratnému závěru, že předseda ČTÚ, který by měl ve svém chování na prvním místě vždy hájit zájmy českých spotřebitelů, by se výše uvedeného chování nikdy nedopustil. Pavel Dvořák nekoná kroky k ochraně spotřebitele a ani ke zvyšování konkurence na trhu. Národní regulátor tak pod taktovkou Pavla Dvořáka jednoznačně řádně nevykonává svou zákonem udělenou funkci.

Na tento stav naštěstí pamatuje náš trestní řád84. Jedná se konkrétně o § 329 o "zneužití pravomoci úřední osoby" a § 330 o "maření úkolů úřední osoby z nedbalosti". Rozdíl mezi zneužití pravomoci a maření úkolů z nedbalosti leží v tom, jestli je konání dané úřední osoby účelové. V případě, že by Pavel Dvořák jednal z neznalosti a omylem - o čemž lze, jak bylo v této sekci prokázáno, objektivně pochybovat - byl by aplikován § 329. Ten stanoví, že pokud úředník z nedbalosti způsobí jinému (t.j. mobilnímu operátorovi) prospěch velkého rozsahu (což zisky mobilních společností jsou), může byt potrestán až pěti lety odnětí svobody.

§ 330 je na druhou stranu při účelovém jednání zcela nesmlouvavý, když ukládá odnětí svobody až na délku dvanácti let. Systematické neplnění zákonných povinností vyplývající z pravomocí Pavla Dvořáka, jakožto předsedy ČTÚ, jež by měly vést k ochraně spotřebitelů a vytváření podmínek pro řádnou hospodářskou soutěž, nás vede k nevyhnutelnému závěru, že na jeho práci v čele ČTÚ by mohl být aplikován § 329 odst. 3 trestního zákoníku se sazbou odnětí svobody na pět až dvanáct let.

Na špatné fungování ČTÚ ostatně upozorňuje i hodnocení Evropské konkurenční telekomunikační asociace. V hodnocení 22 evropských telekomunikačních regulátorů se ČTÚ umístil na druhém nejhorším místě. S horším skóre se umístil již jen bulharský regulátor. Český regulátor tak v hodnocení získal 192 bodů z 400 možných. Výsledky umístění regulátorů ukazuje následující tabulka:

Zajímavé na tomto hodnocení je i také detailnější rozdělení hodnocení do 5 užších kritérií. Umístění českého regulátora v nich nám napomůže upřesnit, kde přesně leží jádro problému oligopolního prostředí v ČR.

Evropská konkurenční telekomunikační asociace rozděluje své hodnocení do těchto 5 kategorií:

• aplikace regulace národním regulátorem
• regulatorní proces národního regulátora
• ekonomické tržní podmínky
• institucionální rámec
• regulatorní prostředí

Graf uveden níže poukazuje na výsledky v jednotlivých kategoriích.

Je očividné, že co se týče institucionálního rámce - tedy našich zákonů - je ČR na průměru hodnocených zemí. Je nutné podotknout, že ačkoli se ČTÚ podílí na tvorbě zákonů v oblasti telekomunikací, je to zejména Ministerstvo průmyslu a obchodu, které tyto zákony vytváří, a ty pak schvaluje, popřípadě i upravuje český parlament. V této oblasti se jedná zejména o zákon o elektronických komunikacích, který je i dle našeho hodnocení relativně kvalitní, ačkoli k některým zlepšením by jistě mohlo dojít.

ČTÚ je tak v této oblasti pouze vykonavatelem schválených legislativních nařízení. Zákon sice dává ČTÚ pravomoc vydávat podzákonné vyhlášky, ty jsou však ale obsaženy v ostatních hodnocených kategoriích, které zahrnují faktickou implementaci těchto zákonů. Jinými slovy, paradoxně jediná kategorie dle tohoto hodnocení, kde český regulátor není na samém chvostu, je ta, ve které má nejmenší pravomoc.

Jsou to právě ty kategorie, které mají co dočinění s aplikací zákonů v oblasti telekomunikací, kde český regulátor pokulhává. Ve těchto zbylých čtyřech měřených kategorií, je jeho hodnocení hluboko pod průměrem. V regulatorním prostředí skončil ČTÚ jako 2 nejhorší, v regulatorním proces národního regulátora jako 3 - 4 nejhorší, v aplikaci regulace národním regulátorem jako 2 nejhorší a v kategorii ekonomické tržní podmínky se umístil jako 3 nejhorší ze všech 22 měřených zemí.

Hodnocení tak poukazuje na skutečnost, že příčina oligopolního prostředí v českých mobilních službách neleží ve špatných zákonech, na které se ČTÚ s oblibou vymlouvá, ale ve fakticky špatné implementaci a kontrolní praxi českého regulátora. To je to, co jej řadí na samý chvost těchto evropských orgánů. Výmluva ČTÚ na nedostatečné zákony má co dočinění v obecnější rovině s pasivním chováním tohoto úřadu a jeho nechutí cokoli řešit. Krčit rameny a vzdychat nad nedostatečnou legislativou je přeci jenom jednodušší, než využít svého formálního postavení a skrze média a veřejné mínění tlačit na operátory nebo parlament zde ke snížení cen a tam k přijetí jistých opatření.

Český telekomunikační úřad je tak oním viníkem, který selhal ve své odpovědnosti při neřešení oligopolního chování nekonkurujících si operátorů a je fakticky tedy i příčinou tohoto narušeného tržního prostředí. Z jeho strany nelze očekávat, že by se postavil za zájmy českých spotřebitelů. Správně fungující telekomunikační úřad by totiž nikdy nepoužil mylné mezinárodní srovnání cen, neadoptoval klamavou argumentaci o snižujících se cenách průměrného volání, nepoužíval zavádějících a nebo vůbec žádné grafy o investicích do rozvoje sítí a nikdy by nedovolil změnu tarifikace na celé minuty a všeobecných podmínek poškozující spotřebitele.

Ti, kdo tak z důvodu zanedbávání jeho primární povinnosti ochrany spotřebitelů, jsou to právě tito spotřebitelé, jež z důvodu nedůslednosti ČTÚ trpí. Není to tedy zejména o tom, co ČTÚ dělá, ale spíše o tom, co nedělá. Nejedná se zde o selhání trhu v oblasti mobilního volání, ale o nefunkčnost českého regulátora, který na trhu nevynucuje konkurenci.

Toto nepřípustné chování nahrává do kapes operátorům, kteří v tichosti pasivnímu přístupu českého regulátora přitakávají. ČTÚ tak neplní svou funkci a jeho dlouholetý předseda Pavel Dvořák systematicky a účelově neplní svou zákonem uloženou povinnost. Vláda ČR proto musí přistoupit ke krokům, které povedou k nápravě.

Článek INFORMAČNÍ INSTITUT, o.p.s. ze dne středa 7. března 2012

Další články od INFORMAČNÍ INSTITUT, o.p.s.